Apr 04, 2020
Pod tíhou dnešní situace u nás a ve světě jsem dlouho chtěl ze sebe vymáčknout myšlenky, které se spustí při otázce: "Jak mám přebít smutek a úzkost?" Moje odpověď zní: NIJAK. Ale to asi nestačí, tak to zkusím popsat trochu blíž.
Nejsem asi jediný, který v období zavádění opatření u nás proti pandemii koronaviru cítil strach a úzkost. Člověk cítí, jak se mu do zdánlivě pevné půdy pod nohama začínají bořit boty a že ztrácí oporu. To, co považoval za jistotu a v čem tak nějak automaticky (bohužel) fungoval, tak je najednou ohroženo. Pocit ohrožení a strachu je skutečně jednou z těch základních emocí, kterou mají dokonce i plazi, a tak je tedy zpracováván tím vývojově nejstarším mozkem. S tím, jak na takové ohrožení reagujeme, nic moc nenaděláme. Prostě máme sevřené žaludky a naděláno v kalhotách.
A teď přichází první moment zamyšlení. Ty pocity, které vnímáme a jsou nám nepříjemné, se nám nelíbí a nechceme je mít. Z pohledu jógy se jedná o dviš, tedy odpor vůči nelibému. Přirozené, že? Zároveň se to mísí s tím, že se bojíme o to, že ztratíme to, na čem lpíme - rága, další z překážek na jógové cestě. Typická reakce je, že se začneme v těch nepříjemných pocitech válet, přemýšlíme, spekulujeme, vytváříme stovky různých morbidních scénářů, jak tohle všechno dopadne. (V mém případě: "Nebudu mít práci, už nikdo nebude potřebovat moje lekce. Zvolil jsem si nepotřebné povolání, jsem zbytečný. Budu muset prodat auto a nastěhovat se k rodičům. Budou mě nutit se dívat na televizi.. Kde budu pracovat? Třeba mě zaměstnají na poště, mám rád razítka. No kdoví, jestli bude vůbec jídlo... Kde seženu teď sazenice?" atd.)
Tohle nikam nevede. Mysl to ale MILUJE!!! Může valit na plné obrátky a vytvářet všelijaké psycho dramata, které píše, režíruje a ještě v nich hraje všechny hlavní role a zároveň je i divák a kritik. Třeba máte vaši mysl rádi, ale moc si o ní nemyslete. Je to jen nástroj na praktické a racionální myšlení. Když potřebuji něco vyřešit, tak ji použiju a pak jí musím umět včas zastavit a dál ji neposlouchat.
Takže jak na to prakticky? Dozvím se, že mi zavřeli práci a že nesmím vyjít z domu. Dobře. Zmocní se mě úzkost. Mysl se okamžitě nastartuje a začne na mě chrlit ty svoje smyšlené blbosti. Místo toho, abych svou pozornost věnoval těm nesmyslům, které ta máňa (v sanskrtu Manas) vyrábí, tak zaměřím pozornost na fyzický projev toho pocitu. Hledám, kde se ta dostředivá negativní emoce nachází. Najdu ji někde u krku, obecně v hrudníku. Provedu nádech, vnímám, jestli to na to má nějaký vliv. Pozoruji své tělo, jak kvůli nějaké informaci - tedy interpretaci hlasu člověka, který mi tu novinu řekl nebo tvaru písmenek ve zprávách na internetu - se stává obětí fyzických procesů. Ty jsou skutečné a reálné a já jim chci být přítomen. Pozorně je sledovat. Nesmím je ale hodnotit.
Proč se tak namáhat? Pokud dokážu pozorovat, jak se MI něco děje, tak vytvářím mezeru, vzdálenost mezi "mnou" a "tím, kdo pozoruje". Po nějaké době každý přijde na to, že ten, kdo pozoruje, je to pravé Já a že to, s čím se běžně identifikujeme, je vlastně jen taková pomíjivá věc určitého jména a tvaru. Já jsem pozorovatel. Já jsem ten, který vnímá, že ano teď je tam někde smutek, úzkost, strach.
No to je dobrý, takže budu furt jenom sedět v lotosu a pozorovat se? Rodiče mi říkali, že se nemám moc pozorovat. :) Jako pozorovatel zjišťuji, že se mě ta emoce tolik vlastně netýká. Je to jako bych si uvědomil, že se dívám na film, ve kterém hraji hlavní roli. Je tam prostě odstup. Ten stačí na to, abyste z toho strachu a úzkosti nezešíleli. Malinkatá mezera - pozorovatel vs. pozorovaný. Skutečné "vyšší já" a "nižší já".
Takže se mě emoce tolik nedotýkají, budu se tvářit, že je mi všechno lhostejné a nebudu nic dělat. Takhle se přece nedá žít.
Nedá. A ani to není dobré, to bychom propadli do spárů negativního apatického tamasu a z toho se nevyhrabali. Lhostejnost ANO, ale nikoliv vůči tomu, co se v reálném světě děje. Lhostejnost je na místě vůči těm emočním reakcím, které jsou s tím, co se děje, provázány. Ty emoce nejsou k tomu, aby nám dělaly ze života peklo a abychom se jich zbavili a staly se z nás ledové královny. Emoce nesou důležité zprávy.
Negativní emoce mají fungovat jako bodnutí ostruhami do slabin. Je to kopanec, který nás má vyprovokovat ke SPRÁVNÉ činnosti, ke správnému rozhodnutí, KE ZMĚNĚ! Emoce jsou skvělé, my potřebujeme občas vyfackovat, jinak bychom se nikam neposunuli. Smyslem života je vyvíjet se, zdokonalovat se, prožívat, sbírat zkušenosti, milovat, ale i truchlit - nikoliv si jenom hovět v masce někde na zámku v pohodlíčku, tvářit se, že je všechno ok a prolívat se proseccem..
Buďme za ty pocity rádi. Ale nepropadejme jim a už vůbec nedovolme mysli, aby nás terorizovala svými hororovými náměty. Většina z nich se stejně nikdy nezfilmuje. Ty pocity musíme nejprve PŘIJMOUT, bedlivě pozorovat, uvědomovat si, že je tu ten komu se to děje a pak ten, který to sleduje. To není totéž. No a když dokážeme v klidu použít svou mysl a intuici k tomu, abychom vymysleli, jak se s novou situací nejlépe vypořádat, tak jsme vyhráli a emoce nevznikly zbytečně. Budou rády, odplují dál a vesmír vám poděkuje a určitě se vám nějak odmění za to, že jste pilní studenti života.
