Sauča

Jedná-li člověk v rozporu se svou vírou, se svými názory, se svým vnitřním přesvědčením, jedná nečistě.

Skoro bych řekl, že k tomu není co dodat. To bych ale nebyl já, kdybych k tomu nic nedodal :) Čistota nejen těla, ale i myšlenek, čistota jednání, čistota úmyslu, čistota slov, čistota činů, čistota práce, .... Až se někdy budu rozepisovat o karmě, tak tam je jasně vidět, jak je pro jogíny čistota důležitá. Za každých okolností se snaží o to, aby bylo jejich jednání v souladu s jejich myšlením, a to aby bylo v souladu s jejich nejvyšším cílem. Opravdový jogín se nespokojí s přetvářkou a nedokáže si nic nalhávat, neboť ví, že by si tím zadělával na problémy v budoucnu. Většina lidí si myslí, že to, co neřeknou nebo neudělají, se nestalo. Ano, do jisté míry. V józe ale máme systém pěti těl, panča-kóša, kde hned to druhé tělo (pránamaja-kóša) je energetické, resp. jemnohmotné a do něj se ukládají naše myšlenky, všechny... ať čisté nebo nečisté. Takže řešení není se tvářit, že nějaké myšlenky nemám, ale snažit se přijít na to, proč je mám a usilovat o to, aby se již neobjevovaly, pokud jsou tedy nežádoucí. Tohle je něco nesmírně těžkého, ale stejně tak prospěšného. Nejlépe je si to uvést na příkladě. NENÁVIDÍM, když někdo v mé blízkosti křupe brambůrky. Když ten zvuk slyším, tak mě polívá horko a zastavuje se mi krevní oběh. Říkám si: Prase jedno! Neumí zavřít tu pusu. Stejně je tlustý, tohle by vůbec neměl jíst... Ježiši NE! Co mě to napadá, jsem jogín, nesmím nic říct...výýýýdech, ano, citím vnitřní mír a klid, je to v pohodě, óm namah šivája. Jsem v přítomném okamžiku. Panebože ne, to nebylo všechno. Ještě mu tam zbylo v sáčku...mě klepne..., teď to bude žvatlat dalších 10 minut, musím jít pryč, nebo to nevydržím. ZAŘVU: "Proč jíš jak prase?! Neumíš jíst slušně?"... No takhle to bývalo. Přiznám se. Pak jsem se nad tím ale po mnoha letech zamyslel a pochopil jsem, že mi to vadí proto, že když jsme byli malí, tak nám to rodiče zakazovali jíst hlasitě a tím, že to bylo zakázáno mě, tak jsem očkával, že je to zakázáno i všem ostatním. Jaká to úleva. Dneska musím říct, že sice nejsem zcela vyléčen (přece jen to je tak 25 let starý vzorec chování, pravidelně upevňovaný), ale už se mnohokrát stalo, že jsem si toho ani nevšiml a pokaždé je ten stav kratší a kratší. Stačilo pochopit proč... Jakmile ve vás cokoliv vyvolá silné emoce, berte si to osobně. A zjišťujte proč.
Tohle je taky Sauča. Myslet, mluvit a jednat čistě znamená jednat v souladu s tím, co nazýváme hlasem svého svědomí. Paradoxně všichni víme, co je správné a co ne. Naše ego je ale tak vychytralé, že nás naučilo, jak si i to nesprávné dokonale ospravedlnit. Jak svalit vinu na někoho jiného nebo na prostě to, co se nám děje. Praktikujeme-li jógu s otevřeným srdcem, postupně se stáváme vnímavějšími, jemnějšími, získáváme schopnost rozlišovat a cítit pravdu. Musíme se ale vyvarovat poučování, moralizování a poukazování na jedině zaručenou a správnou cestu. Je velmi důležité nesnažit se násilně probouzet nevědomé lidi kolem nás. To se prostě nemůže podařit. Je to každého cesta. Kdo ty informace potřebuje slyšet, ten si je vyhledá sám. Každý má právo být nevědomý. Nesmíme na nikoho shlížet. Koneckonců jsme to pak stejně my sami, na koho shlížíme. I když je to třeba naše minulé já. Pamatuji si, jak jsem shlížel na muže, kteří měli zženštilé pohyby, gesta, hlas... V duchu jsem se jim smál a povyšoval se nad ně. Říkal jsem si panebože to je trapas. No a kdo by to byl řekl, že budu nakonec s mužem žít. Pravda toto je celkem extrémní příklad, ale aspoň krásně dokazuje, že VŠECHNO, co v nás vyvolává silnější emoce, je NÁŠ problém. Například si pamatuju taky, že jsem vždy říkal, že nenávidím bruslení. Kdo to vymyslel takovou blbost, jezdit stále dokola na zmrzlé vodě, jakože k čemu? Prostě jsem se zaškatulkoval do skupiny lidí, kteří nemají rádi bruslení (hned vedle fotbalu, hokeje, bowlingu, ...všeho co mi nejde). Dostala se mi pak do rukou kniha Princip stínu (Dahlke) a při jedné z praktických částí mi došlo, že mám vlastně trauma. Když jsme chodívali na základce bruslit se školou jeden rok, tak jsem měl brusle po sestře, bílé. Všichni ostatní kluci měli ty maskulinní černé kanady. Aháá, takže já nemám nic proti bruslení, to jen mé ublížené ego se vždy ozve, když jsou mu připomenuty pracně vytěsněné posměšky spolužáků. Takže tohle je taky sauča. Očistěte svou mysl od starých vzorců chování a žijte každý den s čistým štítem. Je snadné něco odsoudit s tím, že "tohle mě nebaví" nebo "to je blbost" nebo "haha to určitě nepůjdu", místo toho, abychom překousli naše negativní vzpomínky nebo třeba naši nedokonalost a objevili krásu i v něčem subjektivně ošklivém. Nevím jak vy, ale já letos bruslit půjdu :)

Santóša

Santóša (spokojenost) je jeden z pěti bodů Nijamy, druhého stupně osmidílné stezky jógy, Rádžajógy. Santóša je něco, k čemu bychom měli být vedeni již od dětství. Učí nás postoji k životním překážkám, abychom zbytečně nerušili vnitřní harmonii, klid a mír mysli, tedy stav zdraví jak tělesného, tak duševního.

Já se na tento bod dívám zejména z úhlu dosahování cílů, resp. snahy o cokoliv. Mohu například usilovat o to, abych se v předklonu natáhl co nejdál. Buď se budu k tomu stavět tak, že si budu nadávat za to, že to stále není dobré, že jsem jak prkno, že to nejspíš nikdy nedokážu, dívat se na lekcích jógy okolo po místnosti a vidět, že všem to jde mnohem lépe. Takovýto přístup mi bohužel jednak nepomůže v pokroku, ale také mi bude ubližovat. Ubližovat mi může přímo, ale také nepřímo, nevědomě. Jinými slovy si ten stehenní sval prostě natrhnu (2 roky léčba), protože se budu příliš urputně snažit, anebo mi bude ubližovat už jen to napětí, které ve své mysli vyvolám a které se bude následně promítat do celého mého těla...a bůhví co tam následně může toto napětí napáchat. Dnes už nikoho nepřekvapí, že napětí, nebo tedy stres, je hlavním rizikovým faktorem pro mnohá (všechny?) onemocnění. Nevím, zda jste si toho vědomi, ale naše buňky mají paměť: Citace z knihy MUDr. Jarmily Klímové: Buněčná paměť... Buňka má díky bílkovinným strukturám, které obsahuje ve své cytoplazmě, paměť k dispozici. Naprosto fantastické a opravdu jen těžko představitelné pro naši mysl je to, jak obrovské množství informací a paměťových dat tyto bílkovinné struktury uchovávají. Buněčná paměť překračuje svým rozsahem délku života jednotlivé buňky už jen proto, že se s každým buněčným dělením přepisuje do další generace. Každá mateřská buňka při svém dělení předá dceřínné buňce veškerou informační databázi. A tak to jde generaci za generací buněčných pokolení po celý náš život. Lze tedy bez nadsázky říci, že v každém okamžiku našeho života je v buňkách našeho těla obsažena veškerá naše životní zkušenost od zplození do současnosti. Tuto buněčnou paměť modelujeme svým chováním, myšlením a prožitky pouze my sami. Jsme schopni ji přepisovat jak směrem ke zdraví, tak k nemoci. Jsme-li ochotni toto přijmout jako fakt, pak nezbývá než si být vědom závažnosti toho, jaké emoce v sobě vyvoláváme. Pokud se dobrovolně trestám za to, že v něčem nejsem dost dobrý, nebo že daný stav čehokoliv je nevyhovující, pak si tím ubližuji na mnoha úrovních. Takovéto chování je dnes bohužel zcela běžné a je mi to velmi líto, když jsem toho svědkem. Jóga nás formuje na všech úrovních a to, co od nás očekává, máme-li kráčet královskou stezkou, není vůbec jednoduché. Ale ve srovnání s ostatními body Jamy a Nijamy si troufám říct, že Santóša patří k těm, které vyžadují méně úsilí. Třeba je to jen můj vlastní dojem, ale prostě rozhodnout se spokojit s tím co mám, umím a vůbec celkově sám se sebou je něco, co jsem schopen udělat jednorázově a pak již se to stane mou přirozeností... (v ideláním světě :) V józe je cílem zdraví, jak duševní tak tělesné. V tom nám právě pomáhá santóša, že nám připomíná, že máme cítít vděk a spokojenost za to, co prožíváme a uvědomovat si, že ač se některé události zdají na první pohled sebenegativnější, tak až čas ukáže, zda je tomu tak. Je na to mnoho povídek, které toto hezky ilustrují, například tahle http://www.konstelace.cz/moudra/nezname-cely-pribeh.html Abychom se mohli naučit vyrovnávat se stressory, musíme se prostě smířit s jejich existencí. Ale pozor, jóga nás nenabádá k odevzdanému postoji, muchy sežerte si mě. Vyžaduje od nás adekvátní reakci. Ale reakci, která není popoháněna nespokojeností, zbrklostí, vztekem. Chce, abychom k takovým událostem přistupovali tak, že nám je život podstrčil za účelem, abychom se něco naučili, jako lekce. Na někoho tato slova můžou zapůsobit nezajímavě, řekně si, že je spokojený se svým životem, že tohle nemusí řešit. Věnujete avšak alespoň jeden den tomu, že budete kriticky přistupovat ke všem větám, které z vaší pusy vyletí, s tím záměrem, abyste se ubezpečili, že vycházejí z místa dokonalé spokojenosti. Budete možná překvapeni, jak hluboce se mýlíte. Na druhou stranu bude velká skupina lidí, kteří se prostě nespokojí s prohrou anebo s podprůměrným, někdy dokonce ani s průměrným výsledkem. A jsou si toho navíc plně vědomi a sami z vlastní vůle se trestají za svou subjektivní nedokonalost. V mých lekcích angličtiny jsem narazil mnohokrát na to, že studenti měli zcela zkreslené vnímání jejich úrovně jazyka. Z kdoví jakého důvodu byli notoricky nespokojení, nejistí. Přitom objektivně měli vysokou úroveň. Jejich úkol vyžaduje nyní větší intervenci. Je třeba se dopátrat toho PROČ jsou nespokojeni sami ze sebou. Položit si otázky stylu: Co to znamená, že nejsem nejlepší? Co se stane/změní, až budu nejlepší? Chci pochválit? Koho přesně si představím, že chci, aby mě pochválil? Připadám si vůbec někdy dost dobrý/á? V jakých je to situacích? Co je tam jinak? Bylo období v mém životě, kdy jsem si připadal/a dost dobrý/á? Je nezbytné se dopátrat původu. Byl to můj případ, patřil jsem do této skupiny. Jakmile jsem si uvědomil odkud vítr vane, tak se mi obrátil život vzhůru nohama. Úplně sám, nemusel jsem pro to ani hnout prstem. Stačilo pochopit, co způsobovalo mou nespokojenost. Pokud víte, že s tím máte problém, zkuste si sednout, dívat se chvíli do blba a zapřemýšlet, zavzpomínat a rozklíčovat, co vám brání v tom, abyste sami sebe objali, řekli si, že děláte nejlíp, jak umíte a že to tak i stačí. Já jsem se celé dospívání snažil o lepší a lepší výsledky na soutěžích v tanci a bohužel dnes musím říct, že mě mrzí to, do jaké míry to bylo na škodu. Kdybych byl v tu dobu spokojený se svými schopnostmi, vyzařovalo by to ze mě, moje taneční partnerka by se cítila lépe, vnímali by to i porotci a následně bychom dostávali i lepší známky. Podceňoval jsem to, do jaké míry lidi vnímají neverbální či energetické zprávy, které vysíláme. Myslel jsem, že je důležitá technika. A ani mě nenapadlo si ten tanec užívat. Zkuste se zamyslet, které činnosti, jimž se věnujete, jste schopni dělat tak, že nebudete hledět na výkon a že si budete spokojeně užívat, že se jim vůbec můžete věnovat. Už jen to je dar, milost.

Tapas

Musím vás zklamat, nebudeme zkoumat španělské kulinářské speciality. Tapas v sankrtu znamená sebekázeň, sebeovládání, odříkání. Zasej myšlenku a sklidíš čin, zasej čin a sklidíš zvyk, zasej zvyk a sklidíš charakter, zasej charakter a sklidíš osud.

Když už jsme u té sadby tak mě napadá ještě jeden citát: Zasejete-li vítr, očekávejte bouři. Asi je každému jasné, že bez sebekázně v józe můžeme jen těžko očekávat, že budeme sklízet nějaké duchovní ovoce. Stačí vzít v potaz už jen fyzické tělo a dobře víme, že pokud nebudeme pravidelně praktikovat, tak se budeme zlepšovat jen pomalu, nebo dokonce vůbec. Ale jako vždy a všude i tady je na místě hledat rovnováhu. Jsem-li příliš cílevědomý, moje sebekázeň může hraničit se sebeubližováním, a tím bych nenaplňoval první bod Jamy, a to ten s názvem Ahimsa (někdy psáno Ahinsa, nezraňování). Myslím, že máme obecně v dnešní době tendenci se snažit o to, abychom to, co se od nás očekává (námi samými nebo okolím) plnili buď na 100% nebo vůbec. Například strava. Já jsem byl rok vegan a byl jsem dokonce schopný se rozčílit, pokud jsem zjistil, že mi propašoval někdo v "dobrém úmyslu" do polévky na nanometry nakrájený salám (abych to nepoznal, protože nechápu, že maso potřebuju). Jako ano, je to celkem lstivé, ale musel jsem si přiznat, že já sám jsem sebe uvrhl do vězení a zakázal si odtamtud unikat do živočišného království potravin. Kromě jiného byl tedy výsledek ten, že jsem vlastně trávil své dny tím, že jsem hledal, co je na mé stravě špatně. Buď budu 100% vegan, nebo je to zbytečné. Tapas jako prase, ale ubližoval jsem si tím. Co třeba vitamíny, pohyb, spánek.... to jsou přece věci dobré, tak tedy čím víc tím líp. Ne, Tapas je nejen o sebekázni ale také sebeovládání. Dosáhnout toho můžeme tím, že budeme opravdu vědomě konat, aniž bychom konali prostě jen z přesvědčení, které není ryzí a nám vlastní. Mnohdy máme nějaké názory, resp. si myslíme, že tyto názory máme, ale přitom jsou vlastně jen přejaté a nepochází z naší hlavy...ale o tom potom. Učiníme-li rozhodnutí se nějaké činnosti věnovat (ideálně zdravé a nám po všech ohledech prospěšné), tak potom je na místě vytvořit zvyky, které nám umožní se vyvíjet a budou nám dodávat radost z pokroku. Ale opět, nesmíme dovolit, abychom upustili od Santóši a začali být s naším pokrokem nespokojení. Už jen to, že se snažím jak dovedu je v pořádku. Pokud se budu zaměřovat na výsledek své činnosti nebo vlastně čehokoliv, je téměř jisté, že budu zklamán. Všechny body Jamy a Nijamy jsou provázány a pokud jsme schopni si všech 10 uvědomovat a snažit se je respektovat, máme nejlepší předpoklady na to, aby naše duchovní cesta mohla pokračovat až k metám nejvyšším, a to v klidu a míru. Mrzí mě, že se na lekcích nezdůrazňuje tato moudrost. Třeba mluvím jenom za sebe, ale přečetl jsem mnoho knih s ''východní tématikou" a vlastně vždy šlo jen o zdlouhavý popis principů obsažených v Jamě a Nijamě. Ale některé věci se nám prostě dobře poslouchají, tak si radši přečteme 20 tlustých knih, místo toho, abychom pochopili Pravdu v jednom citátu. Často slyším, že se lidi nemohou "dokopat" k domácímu cvičení, praktikování jógy nebo čehokoliv jiného o čem vlastně ví, a nepochybují o tom, že je pro ně dobré. Není vám to záhadou? Proč nejsem schopný udělat to, co vím, že když udělám nebo budu dělat, mi prospěje? Už jen zamyslet se nad odpovědí na tuto otázku může někoho otravovat. Já jsem se nad tím zamyslel. Zjistil jsem, že mám pocit, že mám spoustu času, tak není kam spěchat. To je ale hloupost. Já nevím kolik mám času, tak jsem se rozhodl neotálet a praktikuji pravidelně. Proč? Protože vím, že je to pro mě dobré. Najít zlatou střední cestu v našem snažení o cokoliv není jednoduché. Důležité je připomenout, že důvod, proč vůbec něco děláme, by měl být ten, že nás ta činnost baví, je pro nás dobrá, nebo k něčemu takovému pozitivnímu vede. Pokud se nemůžu k něčemu dokopat, je to snad proto, že nevěřím, že to je k něčemu. Nebo to vlastně ani nechci, někdo mi to nakukal. Anebo mi v tom brání má chronická nespokojenost se mnou samým? Nebo je mi to všechno jedno, chci si radši ubližovat? V józe musíme pěstovat pravdu a být k sobě upřímní. Děláme věci, které jsou pro nás dobré, nebo nás baví, ale děláme je tak, abychom si tu cestu užívali a nezapomínáme na to, že je vlastně úžasné už jenom to, že máme život, který můžeme žít..i když jej třeba naplníme nečinností.

Svadhjája

Sebepoznání, studium svatých písem

Hledání svého vlastního já, jakožto nedílné součástí celku je velmi těžký úkol. Mnohdy, myslím si, strávíme celou řadu let, aniž bychom věnovali pozornost tomu, jaké místo tady na světě nám náleží. Je asi přirozenější poslouchat naše osobní ego a snažit se o úspěch v kariéře, hromadění majetku, založení rodiny, "mít přehled", atd...těch nároků a očekávání je v dnešní době už tolik, že se mi je nechce ani vyjmenovávat. Pochopení sebe sama je tedy odsouváno na vedlejší kolej. Pro mě je celkem přirozené klást si otázku, jaký je můj úkol, co mám v tomto životě se naučit, prožít, předat, poznat, jak být šťastný. Čas na to, abych mohl tyto věci zjišťovat, je třeba si prostě udělat. Někteří tráví hodiny u televizní obrazovky a přesto jsou schopni tvrdit, že nemají čas na to či ono. Tady dochází k porušení Satjy, protože je to nepravda. Bránit v sebepoznání nám může neochota cokoliv měnit, zaběhané stereotypy, strach ze zhroucení představy o tom "kdo jsem já", jak mě vnímá okolí (nejkřiklavěji u coming outu). Je důležité krok za krokem se přibližovat k podstatě. K našemu pravému já. Sebepřijetí tím pádem by mělo následovat přirozeně. Pokud chceme žit v sebeklamu a utvrzovat se o nějakých představách, jakože jsem takový nebo makový, tak prostě jsme odsouzeni k neúspěchu na naší duchovní cestě a troufám si říct, že i k nemocem, potažmo nedostatku pocitu štěstí anebo dokonce pocitu vnitřní prázdnoty. Pamatuju si celkem jasně, kdy jsem se začal hrabat ve svých pocitech a snažil jsem se být upřímný k sobě a přestával jsem tolik vzdorovat postupně těm šílenostem, které jsem chtěl dělat nebo které mě napadaly. Je nesmírně bolestné, když se rozpadá vaše iluze, kterou jste desetiletí o sobě budovali. Ale je to pouze jistý mezikrok. Málokdo je schopen popsat, jak je možno se cítít, pokud tuto mezifázi člověk překoná. Věřte mi, že mít nebo nemít svobodu být tím kým jste, je obrovský rozdíl. Jóga nám napomáhá v tom, že ztišuje naši splašenou mysl a ukazuje nám stavy vědomí, které jsme nepoznali, ba ani nedoufali, že prožijeme. Jakmile ucítíme svobodu mysli, cítíme, jsme natolik přesvědčeni tím, že je to správně, že už si ji nechceme nechat vzít. A tak nás život přirozeně přinutí postupně odhazovat všechna břemena, které nám naši mysl zatemňují. Opouštíme naši nevědomost. Začínáme žit pro sebe, pro život samotný, nikoliv pro to, abychom se tupě snažili vyhovět všem v našem okolí. Ruku na srdce, kolikrát jste se potkali s tím, že lidé okolo vás vám bránili v nějaké změně? "Tohle nejsi ty, já tě nepoznávám. Co se to s tebou v poslední době děje?" ... Okolí nás chce mít pořád stejné. Máme-li jim všem jejich přání splnit, tak musíme zcela ustrnout ve vývoji. Zaseknout se a v žádném případě se neměnit. To není jógové. Jóga směřuje nejvýše v rozvoji. Nabízí tolik nástrojů pro seberealizaci. Svádhjája je ovšem také studiem svatých spisů. Samozřejmě je tím myšlena literatura, která pochází z Indie a ve které jsou obsažena moudra, která vám mohou pomoci změnit život. Máme dnes k dispozici spoustu materiálů pro studium, také díky internetu. Potřebujeme ale schopnost rozlišování, abychom věděli, co je pro nás dobré a co ne. Vzhledem k tomu ale, že už jen principy jamy a nijamy jsou materiál na celý život (nebo mnoho životů), ve kterém se lze zdokonalovat, nepotřebujeme těch informací zase tolik. Jak jsem již někde zmínil. Někdy stačí jeden verš nebo citát, ve kterém je obsažena pravda, abychom něco důležitého pochopili a zlepšili ve svém životě. Ale připomínám, že je podstatné na všem pracovat s dodržováním santóši (spokojenost), abychom si neubližovali (áhimsa).

Vděk

Kolik z toho, co se nám děje a co prožíváme bereme jako samozřejmost? To, že se ráno probudíme a nikdo nás nepronásleduje. To, že máme si co naházet do misky na snídani. To, že máme světlo v koupelně, když nás v noci něco probudí. Jedeme do práce vlakem, autem, tramvají, pěšky, dýcháme vzduch, jsme v atmosféře, která obsahuje dokonalou směs plynů, na které jsme vyladění. Je toho tolik, že bych mohl pokračovat do nekonečna. Přejít ve své mysli od toho, že se neustále snažíme vylepšovat všechny vnější podmínky našeho života, to co si o nás ostatní myslí, náš úspěch, stav konta a počet přátel na facebooku, k tomu, že dokážeme cítít kdykoliv si zamaneme vděk za to, že jsme vůbec naživu, může být hodně dlouhá cesta. Že jsme vůbec schopni vnímat (ze začátku primárně to, co vnímáme jakoby bylo špatně). Jsme třeba nemocní, to je hrůza. Znamená to ale, že jsme byli předtím zdraví. Tomu jsme věnovali pozornost? Jsme nespravedliví k vesmíru. Mnohdy prostě nejsme vděční za to, že máme tu příležitost si tady nějaký ten čas (námi vymyšlený) užít. Proč si ho tedy neužít, proč místo toho radši hledat nedokonalosti? Smířit se s nedokonalostí okolí je neskutečně těžké.. Práce, politika, počasí,...všechno špatně. Lze se naučit však tu nedokonalost přijmout. Neznamená to "myslet pozitivně" a nalhávat si, že mi nic nevadí. Znamená to vyhrabat v sobě kus té pokory, kterou je dnes tak těžké najít, a brát i to, co není úplně podle našich ujetých představ, jako dostatečné. Když jsem dostal ve škole 5 jedniček a 1 dvojku otázka vždy byla, jak tušíte, z čeho ta dvojka? Přesně naopak, je třeba říct, to je úžasné. Z čeho ty všechny jedničky a z čeho ta dvojka? Ale smířit se s VLASTNÍ nedokonalostí, to už je jen pro pokročilé. Máme se naučit brát věci takové jaké jsou. Jsme ale většinou nepolíbeni tím, se na věci dívat opravdu reálně. Je tu všude kolem chorobná touha po neustálém pokroku, vylepšování všeho, lepší efektivity, rychlejší, více činností, více fotek, více všeho. Podívali jste se někdy na svou dlaň? Všimli jste si někdy kolik je na ní čar, jak jsou propojeny a kříženy. Jak je kůže při blízkém pohledu strukturovaná. Napadlo vás někdy si uvědomit, co všechno ta kůže vydrží? Že skrze ni dostáváme informace o okolí, že nás chrání, že dýchá, že je měkká, pružná, ale pevná. Můžeme ji rozříznout a umí se zcelit? To je zázrak! A to mluvím jen o dlani. Co teprve všechny ty složité mechanismy, rovnováha, kterou se neustále snaží tělo udržovat? To by nedokázal ani sám svatý internet se všema svýma propojenýma procesorama. Máme k dispozici doslova zázračné tělo. A všímáme si jej jen pokud některý z triliónu (to jsem si vymyslel) procesů v něm nefunguje a ukážeme na tu jednu vadu a řekneme "Furt mi padají vlasy." Řekneme svému tělu to samé co dětem, z čeho ta dvojka. Jsme nefér. Tělo se může snažit sebevíc a sami se ani nepohladíme a nepoděkujeme mu za to, že nám umožňuje udržovat se v prostředí, ve kterém jsme schopni vnímat. Stačí nepatrná změna čehokoliv, počtu červených krvinek například, a najednou jsme zmatení, mimo sebe a mozek nefunguje. Buďte spravedliví. Poděkujte svému tělu za jeho dobře odvedenou práci. Svému srdci za to, že NONSTOP tluče. Vykašlete se na fleky a lupy a špeky a malé prsa a velký nos. Říká se přeci, darovanému koni na zuby nehleď. A vaše tělo přece je dárek. Tak si ho važte. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že jeho tělo není úžasné. A to mluvíme jen o fyzickém těle. Máme jich podle jógy celkem 5. A ta těla, kde je naše vědomí, jejich možnosti a hranice, o tom se nám ani nezdá. To, že žijeme, je zázrak, který sám o sobě každému rozumně uvažujícímu člověku, bez ohledu na svou životní situaci, musí připomínat, že by měl cítít vděk a pokoru. Uvidíte, že se vám vaše úžasné tělo za ten vděk odvděčí.